Všechna velká moderní datová centra by měla disponovat samočinným hasícím zařízením (SHZ), které zajistí uhašení požáru dříve, než dojde k rozsáhlejším škodám. Je ale vůbec nutné mít v datacentru hasící zařízení? Servery jsou z kovu, napájecí rozvody jsou většinou tvořeny z nehořlavých izolací (nebo tomu tak je aspoň u nás) a neskladuje se tam papír, plasty?
Před dvěma týdny se nám v praxi ukázalo, že mít tento systém není vůbec na škodu. Servery v rámci své čím dál větší energetické efektivity pracují s interně vyššími provozními teplotami a snaží se čím dál více regulovat otáčky ventilátorů, které jsou jako malé turbíny a 15 ventilátorů, přičemž každý se může točit až rychlostí 15 000 otáček, je už na spotřebě jednoho serveru znát. Je to trend všech nových serverů. Je zde snaha uspořit energii úplně na všem, což je jistě dobře. Nedávno se nám stala situace, kdy zdroj jednoho serveru opravdu začal interně hořet. Nevíme proč. Pravděpodobně kombinací výrobní vady a současně zadřením jednoho ze dvou ventilátorů. Důsledkem toho a zároveň z důvodu teploty serveru, která se poruchou ještě více zvýšila (a nyní už nad kritickou mez) začal zdroj serveru hořet a produkovat kouř. Tato situace se nám stala vůbec poprvé.
V této konkrétní situaci naše stálé technické oddělení zasáhlo, server demontovali (již byl bez proudu, jelikož rovněž zareagoval i jistič racku) a zastavili samočinné hasící zařízení, které již bylo připraveno ke spuštění. O který šlo server se zjistilo rychle pomocí moderní termokamery, která odhalila server na termokameře rozžhavený do běla. Jak samočinné hasící zařízení funguje a co by se dělo, pokud bychom nedali manuální příkaz k zastavení systému?
Pokud detekují kouř minimálně 1 čidlo, systém se přepne z pohotovostního režimu do první úrovně poplachu. Ve chvíli, kdy kouř zaznamená i druhé čidlo (čidla jsou i pod dvojitou podlahou v místě uložení kabeláží), spustí se alarm, majáky a sirény a začne se odpočítávat evakuační čas jedné minuty. V této době je nutné opustit datové sály se servery a je rovněž možno ručně systém zastavit. Následně se do prostoru vypustí hasící plyn pod vysokým tlakem a požár uhasí.
Co vlastně může v serveru hořet? Uvnitř serverů jsou použity nejen kovové materiály ale rovněž různé izolace, propoje, plošné spoje apod.
Hasící plyn
V datových centrech používáme inertní hasící plyn (tedy takový plyn, který netvoří následné chemické reakce) FM-200 a je možné ho používat za běhu serveru. Nezpůsobí zkratování serverů či jejich poruchu. Servery tak mohou běžet i v době hašení. To je prioritou hasícího systému – nezpůsobit druhotné škody v podobě jiného výpadku. Smyslem hašení je to, že hasící látka na sebe naváže kyslík a znemožní tak hoření.
Jiným druhem hašení je použití dusíku, což funguje na podobném principu s tím rozdílem, že se pracuje s násobně vyššími tlaky. Dusík z prostoru přes tlakové průchodky vytlačí vzduch a opět znemožní hoření. Zde je ovšem riziko, že vysoký tlak způsobí poruchu rotačních pevných disků, které mají otvor pro vyrovnávání tlaků uvnitř a vně disku.
V jednom českém datacentru jsem rovněž viděl i systém hašení pomocí de-ionizované vody. Tedy hašení vodou (dočasně!) zbavené schopnosti vodit elektrický proud. Systém je sice laciný, jeho použití ale způsobí značné druhotné škody na hardware a způsobí rovněž výpadky. De-ionizovaná voda začně vodit ve chvíli, kdy se dopadne např. na prachové částice. Voda do serverovny prostě nepatří.
Použití inertních plynů v datovém centru je rovněž neškodné pro lidské zdraví. Sice z doslechu jsem slyšel, že pokud člověk zůstane v místnosti v okamžiku vypuštění plynu, může se to projevit ztrátou vědomí popř. krvácením z nosu apod. Život jedince by ale neměl být ohrožen.
Za aktuálně největší hi-tech protipožární systém pro datová centra považuji systém, který v prostoru serveroven udržuje trvale sníženou úroveň kyslíku na úroveň, která neumožňuje hoření. Pokud v takovém prostoru škrtnete zápalkou, buď vůbec nechytne, nebo se ihned sama uhasí. Problémem je jednak vysoká ekonomická náročnost takového systému a také výrazně zhoršené pracovní podmínky pro techniky a správce serveru, kteří se v prostoru mohou vyskytovat maximálně půl hodiny, a i přesto pociťují nižší výkonnost a dýchavičnost. Je to prý podobně náročné jako montovat servery na vrchlu Mount Everestu. U VSHostingu zatím tedy zůstáváme u osvědčeného SHZ pomocí FM-200.